BLOUDĚNÍ V SÍTI BLUDŮ
Kdysi mne probudilo asi v šest hodin ráno v neděli ostré zazvonění zvonku. Vstala jsem a celkem bez přemýšlení šla otevřít. Na prahu stál neklidný muž v pyžamu, který začal afektovaně ze sebe chrlit: "Proč to děláte? Proč mne takhle ničíte?" Blekotala jsem překvapeně něco ve stylu: co jako dělám, že ho vidím prvně a ještě pořád spím. Rozkřičel se na mne, že mám pod parketami skrytý zařič, kterým ho skrz stěnu ozařuji. Budiž mi omluvou mé mládí, naivita, soucit s rozrušeným mužem, který evidentně trpěl a hlavně silná rozespalost, neboť kromě pokročilé debility se má reakce nedá jinak vysvětlit. Pustila jsem dotyčného člověka do pokoje, aby se sám přesvědčil, že pod parketami nic není. Ohnul se nad podlahou a z kapsičky u pyžama mu vypadl kuchyňský nožík. Zjevně ho to zarazilo. Po očku se ještě v tom předklonu podíval na mne, co já jako na to, pak sebral nůž, zastrčil ho zpět do kapsičky a pronesl lakonicky: "Pardon!", načež se odšoural pryč. To bylo mé první setkání s paranoikem.

Od té doby jsem proplouvala životem s relativně čistým štítem, dokud jsem neobjevila internet. Stránky manipulativních mesiášů, šílených pavědců a pronásledovaných, jsou tu mnohem častější, než by se na první pohled zdálo, např. zde: www.raven1.net.

V diskuzních klubech se tu čile ohánějí slovem a já se nestačím divit, jaké množství naivních hledačů uctívá a následuje tyto samozvané spasitele, přestože jejich argumenty jsou nesmyslné a fantasmagorické. V diskuzi o UFO jim stačí jako důkaz citace ze seriálu Akta X, v debatních kroužcích o duchovnu použijí jako pilíř své osobní pocity a jakýkoliv spisek, který se jim hodí do krámu, jim poslouží jako nenapadnutelné dogma. Síla napsaného je magická.

O co se tedy přesně jedná? Paranoia je jednoduše řečeno chorobná podezíravost.
Ostražitost je nepochybně velice užitečná vlastnost, umožňující živočichům registrovat ohrožení a spasit se útokem, či útěkem. U člověka v ohrožení se zbystřují smysly a mozek spřádá a kontroluje tisíce spojení; tvoří logické konstrukty spojitého celku z původně nesouvisejících jevů. Čím je ten mozek inteligntnější, tím složitější a propojenější sítě spřádá a kombinuje zasunuté poznatky s novějšími. Kde je tedy hranice, kdy přechází ostražitost v paranoidní chování? Odpověď je nesnadná: záleží na situaci, hranice je kontinuální od paranoidní reakce přes paranoidní osobnostní rysy až po paranoidní bludy psychotiků. Rozpoznat přesnou hranici mezi zdravím a nemocí je někdy složitější.

Podezíravost české populace byla při kalibraci amerického osobnostního testu MMPI www.aaml.org/MMPI.htm na tuzemský lid dokonce tak vysoká, že pro naše občany byla dokonce upravena škála hodnocení, abychom okolním světem nebyli označeni za bandu paranoiků. Zajímalo by mne, jestli daný jev byl vyprovokován totalitním režimem, což by se ovšem dalo prokázat dalším měřením porevoluční populace. Pokud by se tato hypotéza stala slibnou, míra podezíravosti by pozvolna klesala.

Spokojme se tedy prozatím s rozdělením na důvodnou podezíravost (při reálném ohrožení) a podezíravost objektivními měřítky reálného ohrožení jedince chápanou jako bezdůvodnou. Důvody patologického paranoidního chování jsou jako u většiny psychiatrických poruch velkou neznámou.

Slibné vysvětlení paranoidního chování se opírá v některých případech o extrémní osamělost a pocity méněcennosti jedince, který si zalidní prázdno kolem sebe bytostmi a jevy, aby se posléze stal jejich štvancem. Je pronásledován, otravován, ozařován, fyzicky obtěžován a do mozku jsou mu podsouvány cizí myšlenky. Jak strašná musela být samota takového člověka je nasnadě.

Pokud má paranoik svá bezdůvodná podezření skloubena ve více, či méně logicky spojitý celek, jedná se o blud. A právě s některými dobře utkanými bludy se můžete na síti relativně často setkat, protože řada paranoiků cítí intenzivní nutkání před nebezpečím varovat, poukázat na křivdu, která se jim děje. Ti přesvědčivější z nich objevili, jak kouzelný manipulativní nástroj mají v rukách. Nástroj, za který by bez váhání tisíce lidí upsaly duši ďáblu, kdyby bylo kde - moc. Nejenže paranoiky vysvobozuje z jejich samoty, ba co víc: někteří se stávají mesiáši - obkopeni hrstkou nejistých věrných, jdoucích za nimi třeba na porážku. Žijí-li tedy tito věrozvěsti alespoň v trochu reálném světě a jsou-li nadáni schopností dobře argumentovat, vypadají-li přijatelně a přesvědčivě, v kombinaci s obrovskou dávkou suverenity, za kterou by se často nemusel stydět ani Adolf Hitler, vysílají do okolí takovou dávku charismatického oparu, který jim jako mocný feromon přivábí nejisté, slabé a tápající následovníky.

V paranoidích bludech lze často vystopovat zajímavý argumentační vzorec, kdy zpočátku nevinná tvrzení a důkazy přecházejí později v diskutabilní témata a posléze patologické a šokující tvrzení. Pokud paranoikům zdravý člověk zkraje uvěří a udělá si na ně kladný názor, později jeho ostražitost opadá a často kráčí zhypnotizován do houštin duševní choroby, šťasten, že konečně nalezl svého spasitele, kterému je vše jasné a bude mu filtrovat zmatený a protichůdný svět prizmatem svého poznání. Konečně je tu zase někdo, kdo ví, co je správné a říká, co máme dělat tak, jak to kdysi činili naši rodiče.

Příkladem takového postupně se stupňujícího blábolu je například knížka Jana Kristka Dějiny po Roswellu. Postupným snášením diskutabilních faktů vykonstruuje přesvědčení, že celý svět je ovlivňován mocipány z Washingtonu, dále vytasí skrývanou aféru Roswell a již plavně míří k závěru, že planetu ovládají homosexuální mimozemšťané.

Další příklad postupného stupňování bludu najdete na stránkách ženy, která měřila elektropotenciál v rostlinách: www.raven1.net/eeg-gsr.htm. Postupně, jak se můžete dočíst na jejich stránkách, se rozešla s vědeckým světem, protože pokusy jí fungovaly jen někdy - když v místnosti nebyl např. zlý věděc, který rozřezával rostliny. To se její rostliny tvářily, že žádný telepatický přenos neumí. Postupně objevila, že ji její rostliny telepaticky varují před nevítanými nočními návštěvníky - duchy, vysávajícími z ní fyzické a psychické požitky proti její vůli.

Možná, že mne obviňujete z netolerance. Ať si každý říká, co chce a věří, čemu se mu zlíbí. Pokud jsou ti lidé nemocní, zasluhují především soucit a ochranu.

Taky jsem si to kdysi myslela, když jsem před lety navštívila přednášku Petra Chobota. Žasla jsem nejen nad tím, co říkal sám přednášející, ale daleko překvapivější byl pohled na jeho publikum. Ačkoliv pan Chobot přednesl abstraktní teorii podepřenou více než pochybnými, popřípadě vágními důkazy, přestože věcné a zdvořilé dotazy některých nedůvěřivců odbyl nikoliv argumenty, ale hysterickou emotivní reakcí v duchu: "Když se vám to nelíbí, tak táhněte domů a nezaclánějte tady!", většina posluchačů tam seděla a zasněně hleděla na nového mesiáše.

Tehdy jsem je po počátečním ohromení omlouvala a říkala si, že ti důchodci v sále potřebovali asi podpořit ve svém strachu ze smrti a ti mladší zase hledají slíbené stavy rozšířeného vědomí a kontakt s neohraničeným zdrojem vesmíru, proč tedy ne, že?

Odpověď na tuto otázku jsem dostala až letos, kdy televizními novinami opakovaně proběhla reportáž o Petru Chobotovi, který byl obviněn z otravy asi dvaceti účastníků svého duchovního semináře. www.reflex.cz/Clanek16316.html

Ve snaze prohloubit jim mystický zážitek a přesvědčit je o svých tvrzeních, podal těmto hledačům odporně chutnající nápoj z durmanu, jehož požití tehdy sám z pochopitelných důvodů neriskoval. Psychické a fyzické utrpení oněch nešťastníků v nemocnici, kam byli následně převezeni, si lze asi jen stěží představit, protože hrůzu patologické úzkosti, ať už ji způsobí psychóza či otrava, mohou stěží popsat i ti, kteří si pod jejím vlivem sáhli sami na život. Slova pro tak hrůzný emoční zážitek prostě chybí.

A tak i když někdy tonu v moři nejistoty, ráda bych si podržela kormidlo ve svých rukou, přestože to někdy znamená bloudit dlouho kalnými a rozbouřenými vodami. Mám ráda svět s jeho tajemstvím a zvědavě pozoruji všechny nevysvětlitelné jevy, které byly zdokumentovány nebo jsem se s nimi setkala. Nebráním se diskuzím o neznámém, i když často musím pokorně krčit rameny a říkat: "Nevím, co si o tom mám myslet, jak to vysvětlit." Pouze se snažím vyhýbat lidem, kterým je všechno krásně jasné. Více dám při přesvědčování na čísílka kvantifikovatelných údajů a nenechám se zmást ani tajemným zářením nad teplárnou, které jsme pozorovali s hrstkou známých, skálopevně věřících, že se jedná o UFO. Byl to moc fajn vzrušující zážitek a ten okamžik jsme si všichni užili, ale nedoufám, že naleznu vysvětlení a odpověď co to bylo. Čím jsem starší, tím méně je to zneklidňující pocit.

Kritické myšlení a ostražitost nás nejen chrání před přijímáním cizích bludů manipulativních osobností, za kterýme nenakráčíme jako tupé ovce do nějaké sekty, popřípadě ze sebe nenecháme vylákat příspěvky na nesmyslné teorie, ale umožní nám nebát se ponechat si otevřenou mysl vůči lidem snažícím se o nekonvenční pojetí některých faktů a propojení nových poznatků, i když někdy jsou jejich tvrzení značně odvážná. Nebrání-li se tito lidé diskuzi, dokládají-li svá tvrzení doložitelnými a ověřitelnými fakty a nesnaží-li se kolem sebe vybudovat piedestal, zpod něhož by na ně zbožně zírali obdivovatelé, provokují k uvažování a jsou příčinou tření mozků, ve kterém se potenciály jejich nositelů nesčítají, nýbrž násobí. Původní, provokující hypotéza nebo podnět mohla dávno zapadnout, avšak prostřednictvím diskuze se může dát do pohybu výzkum, který posune lidské poznání o malý krůček kupředu.

Smíříme-li se s tím, že svět je trochu tajuplné místo a zachováme-li si kritické myšlení, staneme se odolnější proti šílenství a mystifikaci podvodných obchodníků a můžeme naplno ocenit mystifikační humor, často mnohem originálnější než stokrát převzaté notoricky známé vtípky. Pokud patříte mezi milovníky tohoto humoru, podívejte se na záhadný nález vitráže v Kuřimi: viditelne.prase.cz/veda.htm.


 <- zpět <-